Archiv nejen pro sloupek

Veřejně oběsit!

Jistě tímto sloupkem proti sobě popudím nějaké rádoby intelektuály, ale po hrůzném činy úchylného a bezcitného Brievika je ještě zřetelněji vidět, jak krátkozraké bylo zrušení trestu smrti. Bylo to dobře myšleno, ale trest smrti je jak vidno u některých zločinů nenahraditelný. Ano, možnost justičního omylu je nepochybná. Ovšem nechávat po světě běhat takováto monstra je mnohem, mnohem horší. Včera jsem skypoval s kámošem z Anglie a on mi řekl, že se ten vrah chtěl zviditelnit. Tak by ho, hajzla, měli veřejně pověsit na náměstí v Oslu! Ať tedy marně kňučí o milost všem na očích. Až by mu po zhoupnutí povolily ve visu svěrače, a on by tam byl všem na očích pokálený, bylo by to zviditelnění hodné nelidských zvěrstev, které spáchal. Teď mnozí namítnou, že veřejné hrdelní tresty patří do středověku. Ale jděte! A jste o tom opravdu přesvědčeni? Protože se už teď začíná rojit dost idiotů, kterým je tato zrůda jakýmsi hrdinou i vzorem. A ono je opravdu něco jiného, nechat vraha roky chvástat jeho zrůdnými činy před médii z luxusního kriminálu, a jiné je se po pár dnech od činu s hanbou klimbat podělaný na špagátě na rynku. Ano, nazvěme to pravým jménem. Korektní blábolení vyprázdněných slov nechme současné politické garnituře, které by rovněž víc slušelo veřejné topení v koších v řece pod mostem, než bezzubé pomlouvání novináři v žoldu protipartaje. Je hrozné, že po muslimských magorech, vyhazujících se do povětří v úmyslu zabít se sebou co nejvíc nevinných, se začínají podobné hrůzy dít i na evropské půdě.
A nemusí jít jen o sériového vraha z ciziny, i v Česku se bohužel občas objeví zrůda, které nic než smrt nepřísluší.
1. srpna '11, Praha

Jak jde čas

Přesně před 50 lety, 12. dubna 1961, obletěl zemi první kosmonaut, sympatický Jurij Gagarin. Před třiceti lety, 12. dubna 1981, vystartoval poprvé na oběžnou dráhu raketoplán Columbia. Dnes 12. dubna 2011 sledujeme, jak na sebe startují směšné loutky, hochštapleři a bezpáteřníci, které jsme si zvolili jako naše zastupitele. Nenechal jsem se sečíst, protože tuto protiústavní státní zvůli nechci akceptovat. Až budou příští volby, půjdu možná místo k urnám fotit racky. Za současného stavu totiž nevidím možnost volby. Je třeba větší účasti odborníků ve vládě, více aktivního zapojení občanů naší země do kontroly demokratických mechanismů. A proč to míchám s významnými dny kosmonautiky? No představte si, že by rakety místo Koroljova a Von Brauna měli konstruovat volení hochštapleři. Nebo že by kosmické lodě měli řídit volení břídilové, jejichž jedinou skutečnou kvalifikací je reklamní kampaň, kterou vedou převážně za peníze daňových poplatníků. Dovedete si představit vědecký výzkum, vedený volenými straníky místo odborníků? To je nepředstavitelná pitomost, že... Ale řídit náš stát tuto neschopnou, případně všehoschopnou a prolhanou luzu, za stálého remcaní necháme?
12. 4. 2011, Praha

Zvýšení dluhu ve stínu korupční šarády

Tak se nám naše nová vláda pěkně vybarvuje. Nevím, co kdo z aktérů nové kauzy skutečně natropil, ale působí to tradiční směsí amatérismu, přezíravosti a především je pořád cítit ta samá samolibá arogance překrývající absolutní bezpáteřnost na straně jedné a neschopnost aktérů na straně druhé. Ostatně známé vlastnosti od vlád příchozích. Největší hlupáky z nás dělá pan Kalousek, když nad schváleným rozpočtem s deficitem děsných 135 miliard korun, vesele pomlaskává a libuje si do kamer, jak je úsporný. Místo prvotní hloubkové analýzy, následované cíleným zeštíhlením státního aparátu, nechává tento samolibý neschopa status quo, a na přebujelou administrativu vrhne akorát plošné škrty dopadající hlava nehlava. To ovšem samozřejmě skutečnou systémovou úsporu nepřinese. Je to do nebe volající drzost! Protože v českém jazyce úsporný znamená, že něco spoří, nikoli, že se dále zadlužuje. Takto si představuje vláda rozpočtovou odpovědnost? Ani za nadutce Paroubka neměla ČSSD větší schodky! A žádný z novinářů, žádná média, ministru financí tuto nestydatost neomlátila o hlavu. Ve světle toho vypadá dnešní trapné hašteření všech zúčastněných hochštaplerů jako dětská hra, a ne boj s korupcí. Neboť amatérsky směšné rošády s pány Drobilem, Knetigem a spol, zatím jinak nepůsobí. Protože nařčení, byť snad poněkud neobratně učiněná vystudovaným matematikem a praktikujícím katolíkem Michálkem, jsou dost vážná a působí bohužel víc než věrohodně. Původně důvěryhodný premiér Nečas ztratil velkou část mé důvěry tím, že se nezasadil o prosazení vyrovnaného rozpočtu. Nyní se ukázali, spolu s ministrem Johnem, jako pravý bijci korupce. A nejhalasnější protikorupčník, ministr John, bohužel také nepředvádí nejdůvěryhodnější postoje k vlastní policii, tedy silové složce, jejímž je nejvyšším šéfem. To, že v korupční kauze doporučil Michálkovi novináře, živícího se i vytvářením kauz a heroizací gaunerů, ministru vnitra skutečně nepřísluší. A jeho následné mediální očerňování Langera, jednoho ze svých podobně neprospěšných předchůdců, ho staví morálně právě jemu na roveň. Pouhé pavlačové drby, pro které má jen své domněnky. Úctyhodní zastupitelé? Pche. Doufám, že tato kauza nevyšumí a vláda, která byla námi občany sledována s takovými nadějemi, ji vezme jako příležitost skutečně začít s tím, co slibovala u voleb. Jestli ne, bude našinci za taková jelita stydno.
19. prosince 2010, Praha

Na co nejít? Na úchylnost v Rudolfinu!

Než odpověď vysvětlím, dovolím si malou úvahu. Domnívám se totiž, že vše co čteme, vše co vidíme, nás nejen v daném okamžiku ovlivňuje, ale následně i formuje. Přečtení dobré knihy a shlédnutí krásného představení pozitivně. Čubrnění na bezduchý seriál, různé reality show, či četba bulváru a levicových plátků negativně. Něco méně, další víc. Jedno nás nabijí energií, košatí individualitu, rozvíjí to naši řeč, i rozšiřuje obzor. Druhé v nás to pozitivní válcuje, staví to na našich negativních emocích, živí závist, iniciuje malost, hněv a ubíjí to naši vlastní kreativitu. Ale to vše je v normálních intencích běžného života. Možná teď pokýváte hlavou a řeknete si, že to jsem tedy mnoho nového neobjevil. Jistě, já vím, přesto se tím často neřídíme. A to neplatilo jen za minulého režimu, když člověk četl pravidelně denní tisk, a měl tak opravdu pokřivený pohled na svět bolševickou optiku. Platí to samozřejmě i dnes. A díky sofistikovanému marketinku, pak minimálně v některých oborech víc než kdy dřív. Je tedy často dobré se zamyslet, čemu vlastně věnujeme svůj čas. Dřív platilo: řekni mi, co čteš, a já ti řeknu, kdo jsi. Dnes už se tolik nečte, ale obdobou je, na co se chodíme dívat, jaké pořady preferujeme v TV. Nuže na co se opravdu nejít podívat? Určitě na ohavnost Decadence NOW! v pražském Rudolfinu. Je totiž nejen daleko za hranicí dobrého vkusu, ale je to doslovná oslava úchylné zvrácenosti v pravém smyslu slova. Nedávná čínská výstava mrtvol Bodies, byla z eticko estetického hlediska nehorázností, ale snad mohla mít anatomicky jistý naučný smysl. Ale co je uměleckého na ztvárnění ztrýzněného dítěte ve vaně plné krve? Jakým kumštem je ohyzdné zobrazení genitálií, či torz lidí s usekanými končetinami? Pouze to míří na nejnižší pudy divákovi s hlavním cílem deviantní sebeprezentace tvůrce a mrzkého výdělku. Rovnou přiznávám, že jsem tuto atrakci neabsolvoval, a k mému rozhodnému odmítnutí mi stačil jen popis této hrůzné nechutnosti v denním tisku. Není tajemstvím, že si někteří vyšinutí jedinci navzájem kálejí do úst ke zvýšení sexuální rozkoše. Jsem zvědav, kdy bude in natura i toto ke zhlédnutí v Rudolfinu, moderované panem Marešem a přenášené komerční televizí. Když jsem si v bulvární iDnes přečetl, že tuto úpadkovou nechutnost hodnotí 100%, byl jsem absolutně konsternován. To je tedy ta už dlouho tušená úroveň redakce MF Dnes? Ale musel jsem si nutně položit i otázku. Je to jen tím, že je tento plátek už skutečně pouhým škvárem, nebo se jedná především o dlouhodobý úpadek vkusu a mravních hodnot obecně? Obávám se, že obě vysvětlení jsou správná.
Praha, 2.října 2010

Maximálně smekám

Lenka Štěrbová přeplavala kanál La Manche. Je jí 16 let a překonala mnoho chlapů. Přes silné proudy, které dosahovaly rychlosti 4 uzlů, i vzedmutým vlnám, docílila úžasného času 9 hodin a 22 minut. Myslím, že se zde hodí připomenout průměrný čas jiných borců, který je 12 hodin. Čtrnáctiletá Holanďanka Laura Dekker právě teď kotví na Lanzarote na své sólové plavbě okolo světa. Nevím, zda jsou tyto extrémní sporty pro tak mladé lidi. Domnívám se, že ne, protože vše má mít svůj čas. Měli by si užít dětství a poznání limitních dobrodružství nechat na skutečně zralou dospělost. Ale hluboce smekám před jejich úžasnými výkony. Onehdy jsem poslouchal v telce nějakého nafoukaného jelimana: Tvrdil o sobě, že je jachtař a že dnes, v době GPS navigace, autopilotů a špičkové elektroniky, není námořní jachting žádné velké umění. Takovým kavárenským tlachalům říkám: "Je pane Všechnoznám a obrovské." Žvanit ve studiu zvládne každý samolibý politik, každý zakomplexovaný narcis. Ale vyplout sám, či sama na oceán, nebo se ponořit do studených vln Kanálu, to chce ohromnou dávku odvahy, odříkání a sebezapření. Každý, kdo to dokázal, podal naprosto mimořádný sportovní výkon. A s tím nemají elektronická hejblata co dělat. Já před těmito na pohled křehkými dívkami smekám v užaslém obdivu. Bravo holky!
Praha, 9. září 2010

 

Populismus, či naivita?

Tak jsem se pobavil vynálezem trestat řidiče dle majetku, či typu auta. Jak jsem zatím s novou vládu spíše souzněl, vypadá to, že začíná sklouzávat tam, kde se bohužel octly všechny předešlé. Její představitelé před médii překotně vytrubují své úžasné vize a skutečná řešení se tím reálně upozadí. Naposledy náš ministr dopravy Bárta, a jeho vynález výše pokut dle majetku šoféra. Jakkoli jsou mi jeho kroky zatím sympatické, nemohu v tom nevidět arci populismus a nevěřím, že by on neviděl. Na první pohled, by to snad mohlo mít určitou logiku. A zvlášť méně úspěšní v tom jistě našli zalíbení. Jenže se zamysleme. Když rovnou vypustíme naprosto nereálnou možnost řídit se skutečným majetkem a příjmy chybujícího řidiče, zůstává nám jen nápad stanovit výši pokut dle auta. To jsem zvědav, kdo by byl arbitrem. Takže zaplatím víc já v zánovním Volvu, nebo kolega v nové Oktávce? Protože ač bylo nové Volvo prakticky dvakrát dražší, bude mít můj starší vůz na trhu ojetin jistě cenu nižší, než jen stěží zajetá Octavie. Ještě okatější to bude u nejproblémovější skupiny mladých kluků, neumětelů, jezdících úplně bezhlavě ve starých, ale nadupaných BMW a Audi. Jejich skutečná cena bude zlomkem ceny Fabie, ve které byl chycen dědeček, který nevida ceduli, jel ze zvyku rychleji tam, kam před nedávnem někdo nelogicky umístil padesátku jen proto, aby se daly vybírat pokuty. Mladík tedy zaplatí tisícovku a dědeček tisíců pět? A majitelé černých limuzín, kteří často ani neřídí? Ale no tak! Ty rovnou z postihu vynecháme, těm policie jen zasalutuje. Komu tedy policajt napaří tu obrovskou pokutu? Tomu zamindrákovanému postpubescentovi jinak s holou zadnicí, trýznícímu motor uštvaného Bavoráka, koupeného v „plný palbě, vole, za třicet litrů“? Já Vám to povím. V reálném světě prakticky nikomu. Tím skutečným receptem na umravnění nás řidičů totiž nejsou ani drakonické tresty, ani děsivá výše pokut, a jak vidno, ani velmi přísný bodový systém. Jediným skutečně fungujícím bičem je pouze vymahatelnost práva. Když mě za libovolný přestupek co chvíli chytnou policajti a bez pardónu budu muset platit, velmi brzy se začnu krotit. A to nejsem žádný vzor poslušnosti. Pakliže se k tomu přičte třeba i mírný bodový systém, ovšem striktně a obratem vymáhaný, dojde i movitým hříšníkům brzy dech. A nepochybujte o tom. Nejsme jiní lidé, než ti v Anglii, Švédsku či Německu. U nás je však téměř jistá beztrestnost, která je dána dvěma faktory. Jednak množstvím jednoznačně plánovaných mezer v zákonech a vyhláškách, navrhovaných dosavadními zákonodárci tak, aby se co nejlépe obcházely. Druhým je neschopnost policie a správních úřadů, tuto agendu řešit. Tak se teď aspoň můžeme podívat, jak budou tito rádoby svědomití státní zaměstnanci umět stávkovat...
Praha, 6. září 2010

Náboženská Svoboda? Ne. Slabost, či zlý úmysl!

Prezident Obama uspořádal v Bílém domě slavnostní večeři pro muslimy a při té příležitosti prohlásil, že souhlasí se stavbou mešity na Ground Zero. Tedy jen kousek od místa, kde stála Dvojčata Světového obchodního centra. Když v osmatřicátém lezli v Mnichově pánové Édouard Daladier a Neville Chamberlain servilně Hitlerovi do zadnice, také prohlašovali, že je to v zájmu svobody a míru. Odměnou za tuto bezcharakterní zbabělost, jim byla strašlivá válka a utrpení pro jejich národy. A bohužel nejen pro ně. Nikdy se nesmí lumpům a gaunerům ustupovat, byť se často nejvíce dovolávají svobody. To platilo pro Hitlerův nacismus, a platí to stále pro komunismus i šiřitele teroristického Islámu. Pan Obama podlézá vyznavačům tohoto vražedného a despoticky světovládného učení v domnění, že si je tím přikloní na svou stranu. Ne, oprávněně v něm vidí akorát slabocha! Pro pozůstalé z 11. září je to pak přímo plivnutí do tváře. Víte, nejsem žádný příznivec konspiračních teorií, ale to je prezident Obama skutečně takový naivní srab, nebo je tím trojským koněm, který pomalu vpouští muslimsko komunistické běsi do kolébky demokracie? Nedivil bych se, kdyby Obamovu rozmařilou paní, tuto novodobou Marii Antoinettu, za chvilku hostila i s její početnou suitou nějaká muslimská země. Možná si řeknete, že jsem ve svém úsudku příliš příkrý, či dokonce zbrklý. Já si to ovšem, když se ohlédnu po dosavadních páně Obamových krocích, rozhodně nemyslím. Quo vadis, America?
Praha, 14. srpna 2010

Poklona skutečnému hrdinovi

Dnes se konalo v poděbradském divadle poslední rozloučení s Milanem Paumerem, hrdinným příslušníkem protikomunistického odboje. Zúčastnil jsem se ho společně s bratrancem Tomášem, a oba nás poněkud překvapilo, že jsme mezi kondolujícími nezahlédli jediného známého. Když pominu komunisty a jejich sympatizanty, je mi smutno z toho, kolik lidí je schopno pochybovat o správnosti činů odbojové skupiny bří Mašínů. Jak moc ignorance, hlouposti, zbabělosti i obyčejné pohodlnosti, se podařilo bývalému režimu zasít mezi český lid. O to příjemnější bylo naše zjištění, kolik současných politických špiček přijelo, aby otevřeně deklarovalo souhlas s nejstatečnějšími činy Milana Paumera i celé odbojové skupiny. Milane Paumere, byl a stále pro nás jste ztělesněním skutečného hrdiny a velikým vzorem!
Praha, 4. srpna 2010

Soutěž o idiota

Někdy mám pocit, že naši polici mezi sebou vypsali soutěž o největšího idiota. K vítězství je třeba nejen co nejhloupější nápad, ale váhu přidá i co nejhorší obecná škodlivost a pokud možno co nejširší pozornost médií, věnujících soutěžícímu narcistnímu blbovi titulky v headlinu. Po byvším lékaři Rathovi, se do čela pomyslné soutěže propracovává bývalý muzikant Kocáb. Když mu díky nové vládě vyschl pramen peněz pro jeho nákladné výmysly nikým nechtěných památníků, pustil se do nevinných kojenců. Jeho nový nápad, aby byly zrušeny babyboxy, protože jsou tím porušována práva dítěte, je vpravdě výplodem slabomyslného. Tím chce říct, že když bude několikadenní dítě ponecháno na zimní zastávce trolejbusu, nebo nedej Bože odhozeno do popelnice, bude si užívat svých práv až až? Myslím, že veřejně škodící individua vzor Kocáb či Rath, by měla být veřejně pranýřována v pravém smyslu slova! Za tento nápad, by si pan Kocáb v soutěži o největšího úředního blba, zasloužil zlatou medaily.
Praha, 30. srpna 2010

Duha na Míráku

Kráčel jsem akorát ven z metra a koukám, v podchodu stojí skupinka mladých lidí v barevných tričkách s lejstry v ruce. Zas  nějaká anketa, pomyslel jsem si. Nespěchal jsem, a tak když mě oslovila sympatická dívka zda mám chvilku času, přikývl jsem. Řekla mi, že je z hnutí Duha a hned se optala, copak o nich vím a jestli pro ně chci něco udělat. Opáčil jsem, že tuším, že jsou nějakou ekologicko politickou organizací, a že asi pro ně nic dělat nechci. Dívenka se však nedala odbýt a celkem mile mi začla vykládat, co vše dobrého pro naši přírodu dělají. Jak vysazují stromky po stovkách, jak chrání rysy na Šumavě, či jak se snaží prosazovat větrné elektrárny, ovšem umírněně v souladu s krajinou. To víte, sympa holka hrdinně chránící vzácné a ušlechtilé šumavské šelmy a ještě s citem pro větrníky! V ten moment jsem byl téměř lapen do osidel. Ale ještě než se nade mnou navždy sevřela ekotenata, optal jsem se, zda ode mě bude chtít nějaké peníze. Samozřejmě s vědomím, že na rysy je třeba přispět a že halt odkráčím s lehčí šrajtoflí. K mému překvapení však milá modroočka řekla, že je nutno, abych se zavázal k pravidelnému měsíčnímu příspěvku. To se mi už nelíbilo, tak jsem navrhl, co by řekla jednorázovému daru. Ale kdepak, když se upsat, tak na furt. Úsměv na rtech mi povadl a v tom přispěchal dívčině v oranžovém na pomoc chlapec v zeleném. A ten byl již neodbytnější. A že když se medle neupíši k stálé duhadani, že ať jim aspoň dám svou adresu a číslo účtu, o peníze mě pumpnou později. Kouzlo okamžiku bylo to tam. Chlapce jsem se již notně ochladlým tónem otázal, proč si domnívá, že jsem jim povinen dávat své nacionále. Takto pozbyv dobré nálady, pozdravil jsem a odkráčel z metra. Ale nahoře se mně to rozleželo, protože dívenka byla evidentně milá a zapálená pro dobrou věc. Tak jsem šel ke stánku a koupil jí kornout se zmrzlinou, vrátil se do podchodu a zmrzku jí dal. Nevím jak moc to prospěje rysům, ale já odcházel s pocitem, že jsem aspoň v osobě téhle holčiny snad podpořil dobrou věc. Teď jen doufám, že ta samá dívenka se místo záchrany rysů nezačne starat o další průtahy ve stavbách potřebných dálnic a obchvatů měst...
Praha, 16. července 2010

Děkuji, pane Smoljaku

Když jsem se v neděli dozvěděl, že odešel Ladislav Smoljak, udělalo se mi úzko. Jak náhle a tvrdě mi to připomnělo pomíjivost všeho, co nás nejvíce těší. Jistě namítnete, že je přeci vše pomíjivé. Ano, ale pouze ztráta toho, kdo, či co je nám opravdu blízké, tuto skutečnost připomene. Pana Smoljaka jsem ke své škodě osobně neznal, a přesto mi byl velmi blízký. Však jsem dlouho nejen divákem Cimrmanova divadla, ale i jejich nadšeným posluchačem. Řekněte, kdo z vás si občas nepustí CD třeba s pohádkou Dlouhý Široký a Krátkozraký, kdo se rád znovu nepodívá na Dobytí Severního pólu. Ale nebyl to jen krásný humor, ale i jeho úžasně tvůrčí činnost, kterými vstupoval do mého života. Ať již dramatická, režijní, či někdy poněkud donkichotská snaha o tříbení češtiny u nás diváků a čtenářů. Byl jsem i dychtivý čtenář jeho politických glos, se kterými jsem vždy ze srdce a prakticky bezezbytku souhlasil. Rád jsem se zapojoval do smysluplných iniciativ, v jejichž čele často stanul. Bohužel jsem si nikdy nenašel čas, abych si sedl a napsal mu, jak mám rád divadlo Járy Cimrmana, jehož jsem již třetí desetiletí věrným divákem a posluchačem. Jak moc si vážím jeho životních postojů a jak napjatě naslouchám jeho názorům. Jan Werich kdysi prohlásil, že jsou lidé, jejichž odchod je předčasný, ať zemřou v jakémkoli věku. A tak mi poněkud rouhačsky napadlo, že pro Smoljakův odchod do Českého nebe, zvolil pan Smrtka termín tentokrát opravdu zbrkle.
Nejen mně bude určitě scházet!
Praha, 8. června 2010

Koho zvolit - Dopis od Tomáše

Čau,
tvůj názor (bohužel) koresponduje se značnou částí voličů. Lapidárně řečeno: Když mě zklamaly strany, které jsou v Parlamentu, tak zvolíme nějakou jinou, neparlamentní, která je URČITĚ lepší. Kam to vede se ukázalo po minulých volbách, kdy se do Parlamentu dostali zelený blbové, kteří při první příležitosti podrazili vládu a víckrát si asi nevrznou. Všechny argumenty, které uvádíš, jsou samozřejmě v pořádku, ale pouze za předpokladu, že někde existují nějací dokonalí, nezkorumpovatelní a nesobečtí politici. Bohužel politická scéna je zrcadlem celé společnosti. A věř tomu, že existujou lidi, kteří kradou, podváděj, lžou a bohužel jich není málo. Máme asi kliku, že se s takovou pakáží v podstatě v životě nemusíme stýkat, nicméně nedělejme si iluze, že nejsou. A hledání dokonalé politické strany je skutečně bojem s větrnými mlýny, protože i kdyby nakrásně nějaká taková vznikla a uspěla ve volbách, tak se do ní ta pakáž zase natáhne a všechno bude v bleděmodrém pokračovat beze změn. Já myslím, že - pokud se z toho člověk nechce zbláznit - je třeba si zachovat trochu odstup a pohlížet na politiku taky trochu globálně. Vem si třeba takový USA: Myslíš, že americkej prezident (Obama, Bush I a II, Clinton, Reagan, ...) je skutečně ten nejdokonalejší chlap na Světě? Zcela určitě ne, ale volební systém je holt takovej: Dvě velký partaje, každá má svýho kandidáta a basta. Je snad americká demokracie horší než ta naše? No, já bych řek, že určitě ne. A to i přesto, si voliči volej menší ze dvou zel (protože nedělejme si iluze, že v Americe nebují korupce a politici plní všechny předvolební sliby). Přesto to tam funguje. Takže já si myslím, že prostě neexistuje nějaká dokonalá volba. Náš volební systém je takový, že do Parlamentu může kandidovat kdekdo a tak ve voličích vzniká dojem, že mezi bambiliónem stran se musí určitě najít ta pravá ořechová, ve které jsou samí Mirkové Dušínové na věčné časy. Já ten názor nesdílím, a proto se budu rozhodovat pro menší zlo. Ale neznamená to, že bych tě chtěl odradit od tvého rozhodnutí. Koho budeš volit je čistě tvoje věc. Jenom mám na instituci voleb jiný názor - asi ne tak vyhraněný.
Tomáš "Vinny" Kunert, Praha 25. května

Volím svobodu

Tak se nám blíží volby a s nimi otázka, komu dát hlas. Minule jsem napsal, že mým černým koněm je jedna malá strana. Ale ještě než se s Vámi podělím o její jméno, chtěl bych vysvětlit, proč jsem si nevybral velkou rybu. Jsem spíše konzervativec a tak hledám především napravo od středu politického spektra. Ale vybrat z těch větších stran je pro mě maximálně volba menšího zla a tedy de facto stále zlo. Nevím jak vy, ale pro mě je naprosto nepřijatelné dál podporovat ODS. Navzdory tomu, že je mi pan Nečas hodně sympatický, je současná strana občanských demokratů společně s ČSSD nejvíce zodpovědná za tristní stav současné politické (ne)kultury, zadlužení země a především děsivě bující korupci. Stačí se podívat, jak si čelní představitelé obou stran, třeba pánové Bém a Rath, dělají ze svých funkcí zlatá koryta s erárem placenou chvástavou propagaci svých maličkostí. Jak oba, hlasitě mlaskajíce, doslova tyjí z obecného, na úkor nás všech. Tito novodobí gubernátoři, jak z oka vypadlí tragikomickým hrdinům Gogolova Revizora, však nejen nejsou svými spolustraníky brzděni, či usměrňováni, ale naopak je významné části jejich partají adorují jako bravurní soukmenovce. Ty tedy opravdu ne! Koho tu máme dál? Rádoby novou Top 09 s ikonou sympatického, moudrého a nezkorumpovaného knížete na plakátech, vedenou ve skutečnosti především bezpáteřním Kalouskem, druhdy jedním z hlavních strůjců našeho děsivě rostoucího dluhu, který se nyní snaží sprostě hodit na voličstvo, v podobě rádoby vtipných, ale spíše kontroverzních složenek. To je přímo plivnutí do tváře každému myslícímu obyvateli naší země, který není stižen těžkou sklerózou. Ostatně osazenstvo Topky se rekrutuje z větší části z lidovců, jako prvních uprchnuvších po vzoru nechvalně známých hlodavců, z potápějící se lodi KDU-ČSL. Jejich heslo, že začnou se splácením dluhu, je ve skutečnosti pouhým blábolem. Jediné, co nabízí ve skutečnosti, by v reálu pouze snížilo míru ročního deficitu, což znamená, že se vesele budeme zadlužovat dál, jen naoko pomalejším tempem. Ale v žádném případě nevidím v jejich programu prakticky žádné skutečně podstatné změny v hospodaření státu, žádné smysluplné mechanismy, které by zabránily korupci. Ve chvíli, kdy by se knížeti něco stalo a při jeho věku se s tím bohužel musí počítat, zůstává Top 09 jen partou vykuků bez jediné morální autority. Pro takovouhle partičku hlasovat rovněž nechci. Pak se nám tu objevila strana Věci veřejné. Původně nijaká, nemastná neslaná partajka, o které skoro nikdo z nás nic neslyšel a s nejasným politickým programem. Po dosazení mediální hvězdy do jejího vedení a po řádném zasubvencování jejich předvolební agitace, tu najednou máme stranu již dostatečně známou, ovšem dál bez jasného politického ukotvení. Bez jasného vymezení a cíle. Všude je slyšet hlasitá propaganda a rétorika z pera zkušených PR agentur, ale nikdo vlastně neví, co čekat od této strany středu, jak se sama definuje. A už teď se o ni pere jak ČSSD tak ODS. Prozatím tato bezpohlavní partaj akorát ukázala buzeraci ve formě hlídek VV, aby se mezitím ukázalo, že jeden z jejích hlavních lídrů má detektivní agenturu. Mám obavu, že spíše než na sledování záletných paniček, slouží podnik na špehování a vyhrabávání vhodného materiálu k vydírání nepohodlných protivníků. Ale nechci nic předjímat, natož vznášet zbrklé soudy. Jen říkám, že toto uskupení s plnými ústy prázdných, byť líbivých řečí, určitě nebude to, kterým bych chtěl pomoci ke vstupu do sněmovny. Nemluvě o jejich programu, který by pod novým jásavým nátěrem v podstatě znamenal nejen kontinuitu současného marasmu, ale je vystavěn na dalším posilování byrokracie, tvorbě nových úřadů a míst pro korumpovatelné úředníky. Osobně jsem přesvědčen, že program Věcí veřejných by v případě realizace rozhodně nepozvednul stále snižovanou úroveň morálky a kultury v naší politice, nasazenou partajníky socanů a modroptáčníků. Bohužel spíše naopak a poslední vývoj ukazuje na variantu velké koalice ODS, ČSSD a VV, kde právě členové VV budou ti, kteří budou za prebendy vychylovat jazýček vah. Lidovce jsem již volil jednou a tuhle chybu již opravdu nezopakuji, krom toho jejich éra nejspíše po právu končí. A tak jsem se po dlouhém váhání rozhodl dát hlas Svobodným, tedy Straně svobodných občanů. Přiznám, že vím, že šance na jejich vstup do sněmovny není velká. A leckdo tedy jistě namítne, že se tak můj hlas následně rozdělí mezi úspěšnější partaje. Ano, ta možnost tu je. Dokonce i pravděpodobná. Ale věřím, že sesbírají aspoň tolik hlasů, aby dostali podporu státu a pro příští volby mohli vyrazit silnější, víc se zviditelnit i v malých městech a na venkově. A především, jestli dám hlas straně, k jejíž volbě budu veden pouze touhou po menším zlu, musí mi být jasné, že stále volím zlo. A to už opravdu nechci a nemůžu. Protože má pak smysl čtyři roky remcat, jací že jsou to v parlamentu a u vlády lumpové, když jsem jim tam svým hlasem sám pomohl? I před devětaosmdesátým byl můj malý odpor proti bolševikovi spíše bojem s větrnými mlýny. Přesto měl smysl. I tehdy mi řada známých říkala, že je to marné, že se akorát vystavuji riziku, že změna může přijít jen seshora a podobné řeči. A věřte, kvůli podpisu Několika vět, či účasti na demonstracích koncem let osmdesátých, se rozhodně nepovažuji za disidenta, natož za odbojáře. Ne. Jen jsem se snažil nehrbit záda a věřil jsem, že má smysl proti zlu bojovat. S bolševiky jít nešlo tenkrát, a ani nyní volit nalevo prostě nelze. Paroubek se Zaorálkem, byvší aparátčíci Národní fronty, se zcela jasně hlásí ke komunistům, kterým se snaží otevřít vrátka do vlády a bezostyšně lezou Rusku ovládanému KGB do náručí. To je čirá hrůza. Ale je potřeba si otevřeně říci, že současná ODS není o moc lepší. I ta je plná bývalých komunistů a různých lumpů přímo navázaných na podsvětí. Mám dát hlas Langrům a Bémům, či je nechat střídat chameleónem Kalouskem? Tím, který by klidně vládl i s komunisty a jenž se aktivně podílel na vládách předchozích, se vší morální odpovědností za současný tristní stav? To opravdu někdo věří, že se v padesáti letech z gruntu změnil a nyní hrdě ponese prapor morální čistoty? Ne, je to pořád stejná luza. Mám ho dát panu Johnovi, jehož kroky a činy jsou už teď velmi diskutabilní? Ne, nikomu z nich! To bych si radši hlasovacími lístky vypodložíl šifonér. Jistě, mohl bych zkusit kroužkováním pomoci odstranit hlavní dinosaury z politiky a ponechat tak ve hře staré známe partaje. Ale mně se těmto korupcí a podsvětím ovládaným politickým kreaturám nechce podávat živou vodu. A tak dám hlas v mých očích zatím jediné, opravdu konzervativně vystupující straně. Straně, která má v programu jasně definovanou změnu, skutečné ukončení zadlužování státu, odstranění přebujelé byrokracie, i ukončení slabomyslné korektnosti a pozitivních diskriminací. A především jsou pro svobodu člověka jako jedince, tak i pro svobodu ducha, oproštěnou od tisíců zbytečných příkazů, zákazů a přerozdělování. Nebudu tu agitovat, ale přečtení jejich programu, a shlédnutí několika vystoupení lídra Macha, na mě učinilo dojem, že se konečně objevila skutečná štika v našem politickém rybníce. Volbou této partaje znovu získávám naději, že jsem pro budoucí smysluplné směřování naší země udělal vše, co je v mých současných silách. Přeji Vám při Vašem výběru hodně uvážlivosti a odvahy!

O ztrácení rozumu

Před 40. lety způsobila vadná izolace na vodičích v kyslíkové nádrži velkou havárii velitelského modulu Apolla 13. Přesto, že se to stalo 330 tisíc kilometrů od zeměkoule, podařilo se díky mimořádnému úsilí, vůli i vynalézavosti posádky a pozemní obsluhy všechny tři astronauty zachránit a dostat je v pořádku zpátky na zem. Bylo to obrovské vítězství nezlomného ducha a především rozumu. Ten ovšem čím dál více postrádám v kterémkoli konání v době dnešní. Naopak současnost, se svou adorací hlouposti, podprůměrnosti a touhou po slabomyslné korektnosti za každou cenu, dostává často až tragikomický ráz. Dnes mě kupříkladu vyděsil nápad nějakého cikánského sdružení, volající po zákazu Ladových pohádek. Prý, že kocour Mikeš je rasista. A již se našlo několik našich bezpáteřních novinářů, kteří ho již takto titulují v titulcích! Promiňte, ale to už je vrchol. Možná si řeknete, jak se odvažuji říkat cikáni, když se má říkat Romové. Já si to ale nemyslím. Mimo jiné i proto, že jako potrefené husy kejhají tam, kde je tnuto do živého. Ale prosím, ať se každý nazývá jak libo, podstatné jsou totiž jeho mravy. Vždy se najdou největší gauneři, kteří nutí normální lidi nenazývat věci pravým jménem. Za bolševika se sovětským okupantům muselo říkat bratři a přátelé. Největší okupant Heydrich se nechával nazývat protektorem. Tedy ochráncem. Tfujtajxl. Ladovy pohádky nejsou o cikánech, natož o Romech. Lada jen bez dnešní hloupé korektnosti popisoval v krásných pohádkách pravý stav věci. A tedy i to, jak se cikáni chovali. A to platilo i v mém dětství. Všichni, co v mém dětství chodili na školu v Jeremenkově ulici, si pamatují rodinu Sivákových, jejichž děti jako naši spolužáci jen kradly, kašlaly na učení, mluvily neuvěřitelně sprostě a do školy nosily akorát vši. Romové si potřebuijí sami uvědomit, že potřebují vzdělání, že cesta ke spokojenému životu nevede přes vymáhání dávek, ale vlastní prací. Jsou mezi nimi lékaři, právníci, moderátoři. Jejich špičky se musí snažit o pozvednutí jejich kultury a jejich úrovně. A ne křičet, že je třeba házet české pohádky do stoupy. Pouze dnešní do sebe zahledění a nadutí politici, vydávající s arogantní povýšeností kavárenských intelektuálů své často úplně slaboduché nápady za pravdu, nám vnucují nové, pro ně výhodné pořádky, zcela odporující jak zdravému rozumu, tak skutečnému stavu věci. Jsem smutně zvědav, zda zhovadilci typu Kocába, skutečně vyřadí Ladovy pohádky ze školních osnov a místo nich dosadí nové, zcela korektní. Třeba Jak dva teplý braši Budulínka do výchovy dostali. Není divu, že díky takovým neumětelům pak snadno sbírají body tlupy neofašistů.
Praha, 14.dubna 2010

Pusa na špacír

Těsně po amerických volbách na nového prezidenta jsem tu psal, že je mi Obama jako chlap sympatický, a že si počkáme, jak se v novém úřadě osvědčí. Nemyslím, že už je čas dělat nějaké velké závěry, to penechme vývoji a následně historikům. A jsem rozhodně dalek ubohých odsudků kvůli barvě pleti. Naopak mi byla sympatická Obamova odvaha postavit se takové výzvě. Bohužel je ovšem pro mne zatím jeho prezidentování velikým rozčarováním. Dokonce se v mých očích dostal hluboko pod úroveň nesympatického a leckdy hloupě se vyjadřujícího Bushe juniora. Protože i za prezidenty mluví především činy a ne slova! Nejprve z mého pohledu jeho zbabělé vyklizení pozic ve střední Evropě Rusku. Protože náhlé opuštění smluvené instalace radarové základny v Česku, nedokáži vidět nijak jinak. Jistě. Něco by to stálo, a někteří Čeští politici v čele s komunisty a Paroubkovci, se bohužel také nechovali jako nejspolehlivější partner. Jeho zastánci také namítají, že je Česko prolezlé Ruskou tajnou službou. O to víc bylo takové základny třeba! Bohužel, byl to právě a jenom Obama, který tento Mnichov nápadně připomínající tah provedl. Nyní zrušil program Constellation, tedy plánovaný návrat pilotovaných letů na měsíc. Dnes se ví, co vše nového přinesl Americe program Apollo, a jak moc na něm USA vydělaly. Nejenom technologicky a politicky, ale především z něj těžila americká ekonomika. Dále Obama tvrdil, že omezí zbrojení a začne postupně stahovat většinu vojáků ze zahraničních misí. Nic z toho se ve skutečnosti neděje a naopak připravil rekordně nejvyšší rozpočet na zbrojení ve výši 708 miliard dolarů. V té částce se ušetřené peníze za zrušení slibně rozjetého programu Constellation ztratí jak kapka v moři. Ve výčtu bychom mohli pokračovat naléváním státních peněz do nefunkčních mamutích podniků a krachujících bank, ve všech případech vedených managementem s astronomickými příjmy, úplně abstrahovanými od úspěšnosti jimi vedených firem! Zavedl šrotovné a další socialistické zhovadilosti. Nechci zbytečně používat expresívní výrazy, natož vulgarismy. Bohužel musím otevřeně napsat, že ač jsem od něj nic převratného nečekal, je pro mne prezident Obama vysloveným zklamáním. Ve skutečnosti totiž kromě obratně připravených projevů, předvedl a ukazuje pouze hloupá a nemoudrá rozhodnutí. Být to normální český smrtelník, řekl bych, že je tlučhuba.
Marek, 7. února 2010

O sportu

Kdo mě znáte, víte, že jsem velký příznivce sportu a sám se mu aktivně věnuji. A teď, při Olympiádě, jsem se i rád posadil občas k televizi, abych fandil našim sportovcům ve Vancouveru. Zvlášť kvůli úžasným výkonům Martiny Sáblíkové jsem neváhal i ponocovat. Martino, bravo, jste skutečná extratřída! Ale právě probíhající sportovní událost vyvolala i pár otázek. Kupříkladu zda má stát přispět na sportovní halu pro rychlobruslaře. Jsem přesvědčen, že ano, ale megalomanská aréna za 1,5 miliardy je prostě jen další tunel pro lumpy, co se drží vládních koryt. To už nemá s potřebou pro sportovce a podporou mládeže nic společného. Dnes se pak dočtu, že chce po vyhraných volbách osobně řídit sport Paroubek. Nechci na svém webu používat vulgrarismy. Ale jak mám vyjádřit maximální znechucení nad těmito všehoschopnými bezskrupulózními lumpy? Drancování státní pokladny pod slibem lepších zítřků těm méně schopným, nemohoucím a bohužel především netáhlům, bude danajským darem pro současné generace dětí a mladých. Jenomže dost spoluobčanů si to přeje, tak je to v demokratickém světě třeba zakusit. Ostatně pánové s modrými ptáky nejsou o nic lepší. Ti májí zas své cesty, kterak pustit Česku žilou. Ale to se vážně chceme dál nečinně dívat, jak si taková sebestředná vypasená papalášská hovada chtějí bezuzdně přivlastňovat celou zem? Sám neumí ani rychle sedět před bednou a chce koučovat náš sport? Dnes nám chce diktovat, kterak máme sportovat, zítra bude chtít přikazovat, kdy a jak se budeme moci milovat. Před dvaceti lety by mě ani v nejstrašnějším snu nenapadlo, že budou dnes zcela legitimně usilovat o vládní křesla gauneři smutně srovnatelní s bývalou garniturou komunistických pohlavárů. A stejně jako tenkrát, se i dnes najde dost lidí, kteří jim tu z blbosti a naivity, jindy snad v dobré víře, ale často ze zištnosti tleskají.
Je to běs a děs! Marek
Praha, 1. března 2010

Gauneři sobě

Tak si naše vládnoucí kleptokracie unisono odhlasovala, že nebude možno beztrestně zveřejnit odposlechy. Na první pohled v pořádku. Tvá svoboda začíná až tam, kde končí má. Určitě se nechci zastávat mnohých amorálních rádoby novinářů, ani bulváru, tahajícího kdejakou nechutnost na kohokoli, bohužel včetně dětí, jen aby si luza a zamindrákovaní mohli přečíst, jak se má ještě někdo hůř a slaboduchému plátku stoupl náklad. Ne. Ale jsem přesvědčen, že od toho jsou tu občansko právní soudy. Napíšeš, že žereme chrousty? Tak Tě zažaluji o milión a uvidí se, kdo se bude smát naposled. Ale kriminalizovat pouze novináře proto, že šlapou loupícím primitivům u vesel na prsty, to je trošku silná káva. A co policista, jehož povinností je citlivý materiál chránit? Ano, zveřejňování odposlechů před tím, než to umožní soud, by mělo být trestné v každém případě. Ale především pro policisty, kteří věc, kterou mají a musí držet v tajnosti, vynesou! Poslanci evidentně nabyli přesvědčení, že budou nejen žrát, a nahlas mlaskat, ale normální lid ještě bude muset rýt držkou v zemi a volat sláva. Já nebudu! Dvacet let po Palachovu týdnu, je mi z toho ksindlu v parlamentu na blití úplně stejně, jak

Pan Architekt

Nebudu tu vést smuteční řeči, chvalozpěvy, ani brebtat. Ale nemohu si odpustit hlasitý povzdech nad skonem mimořádné osobnosti světové architektury. Člověka, který chtěl a mohl dát Praze opravdu výjimečnou stavbu. Je příznačnou malostí morálních skřetů, běžně schvalujících monstrózní obludnosti beztvarých chrámů konzumu, že ve své krátkozraké idiotii takové dílo odmítli. Když jsem byl tázán, zda jsem uvažoval o dráze profesionálního fotografa, odpověděl jsem, že bych nerad. Protože pak bych se musel začít přizpůsobovat požadavkům zákazníka, v horším případě se musel řídit jeho vkusem. Po světě není moc Kaplického staveb, protože to byl hrdý člověk, vizionář, který úžasné projekty nehodlal prznit podlézáním kompromisy, či ustupovat vydírání bezpáteřních politiků. Po válce ta nejhorší lůza pozavírala hrdiny našeho odboje, dnes si zamindrákovaní trpaslíci hojí svou malost zamítáním nadčasových hodnot. I když to nic nezměnilo, jsem nyní moc rád, že jsem byl jedním ze signatářů petice za postavení nové Národní knihovny podle návrhu Jana Kaplického. Asi už na Letné stát nebude, místo ní tam bude zřejmě dálniční křižovatka, abychom do Prahy dostali víc aut a nevzhledný hotel. Doufám, že na jihu Čech žije míň narcistních poloprďochů a díky nim se budu moci jednou oddat poslechu krásné hudby v koncertních halách Kaplického Rejnoka!
Praha, 15. ledna 2009

Volební výprask

Jakkoli velkohubě vykřikuje pan Paroubek o svém epochálním úspěchu, já za drtivou volební prohru ODS vidím především ODS samotnou. Jistě, volební kampaň socialistů založená na zrušení nepopulárních, trochu chybně nastavených, a především velmi nešťastně prezentovaných zdravotních poplatcích, byla dobře udělaná a tak mohou socdemáci slavit. Drtivý výprask si však ODS vyplatila sama. Podle rozhovorů s řadou svých přátel, kteří jsou prakticky všichni liberálního smýšlení a tudíž potencionálními voliči občanských demokratů, by jim v těchto volbách dal hlas jen zlomek z nich a to ještě se sebezapřením. A ten hlas by nedostali za své zásluhy, ale jen proto, aby ho nedostaly strany levicové. Protože to, co předvedla a předvádí současná vláda, je hrůza. Jistě, i v ní se najdou pánové, kteří by v podstatě byli ozdobou každého vládního kabinetu, jako Schwarzenberg, či Vondra, ale jinak je to obraz bídy a utrpení. Již v minulých volbách jsem po dlouhém váhání dal hlas místo ODS lidovcům, protože jsem nemohl vystát řičícího komunistu Tlustého, kážícího v kabátu ODS o pravicové reformě. Ja pak div, že takový chameleón podtrhl své kolegy a chlebodárce? Když jsem pak sledoval prapodivné eskapády pana Čunka, tak jsem se svou volbou spokojen rozhodně nebyl. A tak jsem se přirozeně snažil u současné vlády hledat i pozitivní akce. Dokonce i poněkud vulgární pan Topolánek udělal řadu kroků, díky kterým bych se ho rád zastal. Ovšem když se poté, co opustil svou rodinu kvůli zbouchnuté milence, nominoval do čela komise pro rodinu, tak jsem si uvědomil, že ani on nemá špetku soudnosti. Prostě jako celek tento kabinet skutečně akorát zničil mé poslední iluze o pravicové vládě. Pan Langer, místo aby pomohl rozkrývat největší delikty organizovaného zločinu, rozprášil nejschopnější detektivy, a peníze ze státního rozpočtu rozhazuje za pouťově pestrobarevná auta. Jiné peníze rozhazuje úplně pomateně jednající ministryně Stehlíková, která potvrzuje úsloví o tom, že nejhorší je iniciativní blbec. A premiér klidně přihlíží. Návrhy jejích zákonů, mimo jiné zakazující trestání rodičům, ale naopak povolující adopce homosexuálům, konsternují i smutně rozesmívají zároveň. To je vláda, řízená stranou hlásající konzervativní hodnoty? To co ODS slibovala před volbami, bylo po volbách rychle zapomenuto. Teprve nyní se z ní ozývají hlasy po sebereflexi. Pokud toto volební vítěztví oranžových pomůže k radikálním změnám personálním, pokud si strana uvědomí, že by měla v první řadě ctít hodnoty morální, pokud bude její prioritou obnovení právního povědomí a odvaha provádět skutečné změny, pak se tato volební prohra může při příštích volbách do parlamentu změnit ve vítězství. Jenže jestli Topolánka nahradí Bém, který sliboval voličům každou vteřinu svého času a pak se po zvolení do funkce primátora bez ostychu sebral, aby odjel na několik měsíců do hor plnit si klukovský sen, tak potěš pánbu. Dokud si na pravici budou hrát převlečení komunisté, bývalý estébáci a malí zamindrákovaní pánové, nahrazující skutky vybroušenou rétorikou, prostě morální svoloč toužící pouze po korytu a moci, tak pro nás, co si přejeme konzervativní a liberální vládu, se žádná rozumná alternativa nejeví. Kamarád mí napsal, že s velkou nechutí zvolil ODS, aby hlas nepřipadl levici. Plně to chápu. Na druhou stranu, jestli mám volit mezi gaunerem a čertem, tak nebudu volit čerta jen proto, že by jinak dostal půl mého hlasu gauner. Prostě proto, že pak nechci žít s pocitem, že jsem pomohl čertu k dušičkám, za což se mi peklem odmění.
Praha, 25. října 2008

Neveselé volby

Ač svými liberálními postoji stojím spíše napravo politického spektra, představa, že bych měl dát hlas současné vládnoucí koalici byla tristní. Naštěstí se v mém obvodu nevolilo, což mi zbavilo nelehké volby nevolit. Ovšem musím přiznat, že volební výsledek mě zdrtil. Díky, slušně řečeno, nevalné úrovni Topolánkovy vlády, která přezírala voliče, a nutné reformy, jež provázejí samozřejmé nepříjemnosti, nutila lidem stejně vulgárně, jako dříve komunisté svůj program. Tato vláda plná hochštaplerů, bezpáteřníků a zlatokopů, ve které ční jak maják za bouře slušnost a kultivovanost pana Schwarzenberga, který byl přes prvotní odpor modrých naštěstí protlačen jinak úplně neschopnými zelenorudými, tak tato vláda měla a dosud má mandát, aby pomohla zemi oddlužit od rozhazovačné politiky minulých socanských vlád, aby zlepšila prvky naší bezpečnostní politiky, v první řadě prosadila umístění radaru, aby znovu nastartovala ozdravný proces republiky, tolik zbídačené marasmem reálného socialismu. Místo toho jsme byli svědky boje o koryta, bezostyšného rozprášení útvaru odhalujícího prorůstání zločinu mezi politické špičky všech partají, a  pavlačových hádek politických kohoutů, navzájem na sebe plijících pomluvy. A následkem toho vystřídá v krajích vcelku pracovité a poměrně úspěšné hejtmany všeho schopná partaj populisty Paroubka. Bezskrupulózního nomenklaturního kádra, obklopujícího se gaunery nejhrubšího zrna. Teď už jen stačí, aby překročil pomyslný Rubikon, a dal se do spolku s komunisty. S rudými, do jejichž řad by se pak jistě rádi kajícně vrátili Tlustí a další podobní chameleóni, dosud slabomyslně vyhřívaní na prsou rádoby konzervativců. Těchto neoliberálů, ve skutečnosti pohrdajících skutečnou morálkou a těšících se pouze z majetku a dětinských hraček bezduchého konzumu. Neviděl jsem možnost volby před volbami a nevidím jí bohužel ani nyní. Kolega a kamarád z práce, jednou řekl, že by bylo nejlepší všechny současné politické špičky, všechny ty Paroubky, Tlusté, Rathy a Stehlíkové, prostě všechny tyhle gaunery a hochštaplery vyházet z oken na další historické defenestraci. Samozřejmě, je to nadsázka, jenže já mám fakticky dojem, že rychle dozrává doba na změnu politického systému. Demokracie určitě jo, ale s nějakou novou formou vlády odborníků, pravidelně skládajících účty. To, co se zdálo, i jistě bylo nejlepší po pádu feudalismu, již v dnešní době evidentně nefunguje...
Praha, 20. října 2008

Pocta starému mistrovi

V pátek jsem shlédl nový film Andrzeje Wajdy Katyň. Přiznám se, že díky nejednoznačným recenzím jsem na tento film šel s obavami, jaký bude. Výsledek předčil všechna má očekávání. Přes hrůzné téma je film pojat mimořádně citlivě, aniž by cokoli zamlčoval, nebo se vyhýbal syrovému líčení děsivých skutečností. Přitom však lacině neútočí na divákovi city osvědčenými filmařskými triky. Možná proto současní čeští recenzenti nad jeho pojetím skuhrali, protože pro samé hledání hnid na filmařském kumštu, neviděli doslova obrovský rozměr lidský, v dnešní době bohužel pro nás Čechy víc než aktuální. Jen mimochodem jedinou objektivní recenzi, chápající sdělení snímku a psanou česky, jsem nalezl v Britských listech... A film je podle mě skutečně brilantní,  tak aspoň na tomto místě, tak trochu pobídnut shlédnutým dílem říkám, kéž máme co nejdřív americký radar v Brdech, kéž se nedostanou zpět k veslu nomenklaturní kádry, bezohlední prospěcháři a komunisté pravověrní, i ti převlečení bez páteře. Tady se mi vybaví pan Tlustý, uřvaný geroj titulních stran současného tisku. Víte, když vidím pány Paroubka a Filipa, Ratha, či Tlustého, o některých dámách z řad zelených nemluvě, mám oprávněnou obavu, že by se snadno našli jedinci, kteří by pro svůj prospěch otevřeli zadní vrátka nové okupaci. Nové nesvobodě. A nebál bych se jen militantních teokracií blízkého východu, či fanatických teroristů, na pováženou je i nová, rozpínavá despocie vládnoucí matičce Rusi. O děsivé možnosti příchodu nové diktatury libovolného ismu nemluvě. A náš slavný tisk, naše televize, ti všichni se předhání, kdo dá víc prostoru špičce amorality a chvástavé hlouposti. Nedávno jsem psal, jak jsem zhnusen vulgární pokleslostí českého tisku, jmenovitě MF dnes. O bulvární Nově jsem si nedělal iluze dávno. A neuplynul ani měsíc a místo tváří pornoherců byly titulní listy prošpikovány oteklými tlusťochy a připitomělými rádoby Jamesi Bondy. Není ani tak ostuda, že se tito tvorové bez páteře, či prostí rozumu, stávají nástrojem bulvárních novinářů, hrajících si pro zvýšení nákladu na investigativce. Ostudou, ba spíše tragédií je, že dostávají rovnocenný prostor ve všech médiích, veřejnoprávní televizí počínaje. A tak parafrázujíc Karla Kryla můžeme poslouchat, jak vrah o morálce káže. Tato politická lůza může v hlavním vysílacím čase, na titulních stranách beztrestně lhát, pomlouvat a plít nám všem do tváří, za tichého přikyvování špiček české novinařiny. Kdepak reality show, ani argentinské telenovely. Toto je nejhorší důsledek nejen pokleslého vkusu, ale především absence morálky a profesionální cti v dnešních médiích. A tak smekám pomyslný klobouk před čestným a statečným režisérem Andrzejem Wajdou, kterému se v tomto bezútěšném marasmu povedlo v jeho 82 letech natočit bez příkras vynikající film o bezpříkladném pošlapání těch nejvyšších hodnot. Hodnot morálních, kterých se nám dostává tím méně, čím blahobytnější je naše dětinsky se chovající konzumní společnost.
Praha, 21. září 2008

Nikon D90 v ruce

Dnes se s Vámi musím rychle podělit o první dojmy z nové dé devadesátky. Protože dva moji dobří kamarádi vážně uvažují o pořízení nové zrcadlovky, a dnes byla k vyzkoušení D90 v Megapexelu, vydal jsem se tam, abych si ji tak říkajíc pořádně osahal. A jaké jsou první dojmy? Na první pohled je moc hezká. Tělo v již tradičních tvarech Nikonů, kdysi vtělených celé budoucí řadě zrcadlovek věhlasným designérem Giorgettem Giugiarem, perfektně padne do ruky. Všechny ovládací prvky jsou přesně tam, kam intuitivně prsty sahají. Aparát je poměrně lehký, přesto nepůsobí laciným dojmem. Naopak. Ačkoli je tělo plastové, má člověk pocit fortelné solidnosti. A ještě o mnoho lepší je zvuk výtečně utlumené závěrky. Bravo! Uvnitř velkého hledáčku je dobře čitelný displej, který kromě hodnot expozičních, zobrazuje i zvolenou hodnotu ISO. Aparát má 12-ti Mpix CMOS snímač, a dle prvních ohlasů by neměl moc šumět. Podle mé krátké zkušenosti a prohlídky pouze na displeji, mimochodem opravdu skvělém, se zdá, že do ISO 1000 nebude šum patrný. I ISO 1600 vypadalo velmi použitelně. Na první pohmat se též zlepšil joystikový ovladač na zádech přístroje, nyní s jednoznačnou odezvou stisku a středovým potvrzovacím tlačítkem. Ale abych jen nechválil. Vzhledem k tomu, že již delší dobu používám skla s min. světelností 2,8, přišel mi obraz v hledáčku, s nasazeným setovým objektivem se světelností 5,6 na dlouhém ohnisku, dost tmavý. To by chtělo ještě vyzkoušet s lepší optikou. Nu a celkový první dojem? Aparátu bych dal jedničku, a s klidným srdcem jej mohu doporučit. Je to skutečně generační skok oproti D80 a výčet všech zlepšení i užitečných vychytávek, by zasloužil řádnou recenzi. Akorát takto kvalitní tělo bych kombinoval jen s adekvátně kvalitní optikou, i když vím, že by se tím cena citelně vyšplhala. Cenově dostupným, ale podle mého zdařilým kompromisem, by bylo použití vyzkoušeného a opticky výtečného Tamronu 17-50/2,8, případně kombinace s padesátkou Nikkorem, jako portrétním setem.
Praha, 11. září 2008

Konec seriózní
novinařiny v Čechách?

Nejdřív musím napsat, jak jsem rád, že máme svobodu tisku, a tak si mohou všichni novináři i všechen tisk psát co chce. Tedy de jure i de facto. Bohužel se ukazuje, že to nemusí znamenat nepřeberný výběr kvalitních a hodnověrných informací. Naopak s hrůzou zjišťuji, jak se plní novinové stánky čím dál větším brakem a na nárožích u Metra se rozdávají zdarma tiskoviny, nehezkou češtinou namixované z blábolů co kdo kde řekl, levicových agitek a novinářských kachen. Jistě by se dalo namítnout, tak je nečti. A tady přichází můj povzdech, protože už nevidím žádný seriózní deník, který by proti tomuto moru bulváru, konzumu a braku, zůstal imunní. Snad Hospodářské noviny, ale bohužel pro mě jsou přeci jen spíše ekonomicky orientované. Protože i kdysi poměrně seriózní MF Dnes, či její internetová odnož, jsou dnes především slušnějším bulvárem, než seriózními novinami. Včera, jsem dokonale otráven odstranil z oblíbených webových položek odkaz na idnes, protože čtivo, které se na první straně, či v headlinu, chcete-li, podrobně zabývá soudy nějakých pornoherců, v bohužel nepřehlédnutelných titulcích popisuje strašlivé sadistické praktiky vraždící matky a zbytek plní dohady a často velmi nekompetentní komentáře novinářů, čišící spíše osobní záští k problému, či dehonestované osobě, než pragmatismem a hlubší znalostí věci samé. A tak, chci-li se něco dozvědět o historických kořenech problému v Gruzii, o přednostech vnitřní konstrukce navrhované i zavrhované národní knihovny, či o jiných záležitostech, ve kterých je třeba jít do hloubky a které zřejmě nezaujmou křiklavým titulkem, musím hledat sám převážně v zahraničních zdrojích. To jsme již opravdu tak malá země, že se zde neuživí ani jeden skutečně seriózní plátek? Rozlohou, ani počtem obyvatel jistě ne!
Praha, 13. srpna 2008

Výročí atentátu

V Holešovičkách byl položen základní kámen českým parašutistům, Gabčíkovi s Kubišem a při té příležitosti byla zveřejněna část zprávy šéfa zvláštní komise SS-Hauptsturmführera Heinze Pannwitze, jež vyšetřovala atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Jednoznačně z ní vyplývá, kolik bylo za války mimořádně statečných lidí, kteří neváhali s rozvahou a chladnokrevně třeba i obětovat svůj život pro svou zemi, spravedlnost a milované blízké. To překvapilo nejen historiky, ale především samotné německé vyšetřovatele. Co ovšem nepřekvapuje, že za socialismu vládnoucí garnitura tyto informace tajila, předhazujíce pouze hrdinství sovětských komunistů a Fučíka. Je však smutné, že se dosud mezi námi najde dost těch, co zvláště v restauracích hlasitě označují český národ za Švejky, neřkuli přímo za zbabělce. Co se Švejka týče, mohlo by to být bráno dokonce lichotivě, byť to dotyční používají pejorativně. Ovšem nemá smysl se s nimi přít, protože Švejka evidentně nečetli, případně nepochopili, a ani o problému národní hrdosti a skutečném hrdinství nic nevědí. Smutnější a nebezpečnější jsou ti druzí, nazývající český národ sraby. Jednak jsou evidentně neznalí naší historie a za druhé budou patrně sami zbabělí a tak je jim takové jednání blízké. V dnešní době, kdy žijící kladné hrdiny suplují v lepším případě sportovci, ale spíše postavy slaboduchých seriálů, je to podle mého politováníhodný stav. A tak místo abychom své hrdiny ctili, často mlčky přihlížíme, jak je kdejaký neumětel a poseroutka pomlouvá a očerňuje. Naposledy mě doslova rozpálil do běla mimořádně dehonestující pořad zhovadilého reřiséra Stracha, Operace Silver A. Bohužel v tomto smutném výročí si musím povzdechnout, že těch druhých vidím kolem sebe daleko víc, než nových Gabčíků, Kubišů, či jejich pomocníků. A to nejen mezi komunisty a jejich příznivci, kteří by náš národ jako zbabělou a neuvažující luzu, viděli nejraději. Praha, 27. května 2008

Konec ridiče gentlemana

Tak jsme si s kamarádem Tomášem zase jednou zanotovali na téma jízda na našich silnicích. Impulzem nám byly televizní reportáže z hromadné bouračky na Vysočině. Ale tentokrát to nebyl žádný politik, ani slaboduchý pořad, co nám nadzvedlo mandle, nýbrž obecná a všeobjímající hloupost, vládnoucí na silnicích. Ano zaslepenost a idiocie průměrného českého řidiče. Na dálnici D1 se stala největší hromadná havárie v dějinách naší dopravy, a na TV stanicích jsme se mohli doslechnout jak od dotázaných, tak i reportérů, kterak že nám chybí informační tabule, spílání politikům, silničářům a záludně lstivému počasí. Ale že jsou na vině jen a pouze řidiči, nezaznělo snad ani jednou. Ten kdo se domnívá, že zlepší bezpečnost naší dopravy množstvím drahých cedulí, sofistikovaně upozorňujících na které silnici je míň hromadných nehod, a kde že se v noci překvapivě tvoří tma, je kolosální hlupák. Nebo má z provozu takovéto jinak chvályhodné techniky dobrý příjem. Jestliže se dříve dalo bezpečně jezdit ve Stodvacítkách, Žigulících a Polských Fiatech na suchu stovkou, a na namrzlé a zasněžené silnici třicítkou, tak dnes, v moderních a kvalitních vozech, to prostě nejde všude a vždy jezdit sto padesát. Snad na suchu, ale i tam na to rychlost reakce a řidičský um většiny řidičů nepostačuje. Ale na namrzlé a zasněžené silnici je to prostě dál čtyřicítka. Absolutní většina současných řidičů není schopna zvládnout smyk v rychlosti nad třicet km/h a nemá reálnou představu o měnící se délce brzdné dráhy jejich Octávie, či Opelu s tím, jak se mění stav vozovky. Naopak žijí v domnění, že jejich skvělý, krásný a přeci tak drahý vůz, plný elektronických udělátek, zvládne zastavit kdykoliv včas. Termíny jako akvaplaning, námraza, či boční vítr, jsou nic neříkající pojmy, které se našich řidičů přeci netýkají. Skutečně bezpečnou vzdálenost mezi vozidly nikdo z nich nezná a má o ní jen mlhavou představu, že je to ta, jakou mají všichni ostatní. Bohužel není, a v 90% je právě dvakrát delší, než ta, jakou jsme zvyklí běžně vídat na silnících. A i tu si řada agresivních spěchalů ještě zkracuje. Mladí řidiči se trumfují, kdo má víc koní pod kapotou, ale držet za jízdy volant oběma rukama, jim přijde pod jejich úroveň. Naopak, vzdálenost Praha Brno zdolávaná vozem letícím 170 km/h, na tři měsíce nekontrolovaných pneumatikách, s jednou rukou ledabyle pohozenou na středovém tunelu, či přítelkyni v klíně a druhou opřenou jedním prstem o spodní část věnce volantu, se jim zdá nejvyšším odznakem frajera. Nikdo z nich by se neshodil návštěvou školy smyku, nikdo si nezaplatí ježdění na okruhu, aby si vyzkoušel své řidičské umění doopravdy. Byl by nemile překvapen, jak omezené jsou limity jeho schopností. Starší šoféři sice nedosahují takových maximálních rychlostí, zato neuhnou z levého pruhu, ani kdyby je člověk prosil, a na sněhu se ve svém drahém voze taky řítí 150, protože oni mají přeci na svém Mercedesu ABS! Ovšem to, že v jejich nové limuzíně se jízda sto šedesátkou zdá subjektivně pomalejší, než 90 km/h v embéčku, je bohužel velmi zrádné a nebezpečné. Protože fyzikální zákony platí pro oba vozy úplně stejně. Dokud nám toto vše bude připadat normální, a dokud budeme jen lamentovat nad nedostatkem cedulí a lenivými silničáři, místo abychom si v praxi ověřili a zlepšili své šoférské dovednosti, do té doby se nebudeme moci divit, že nám budou vzrůstat počty hrůzostrašných nehod. Kolik z nás má vůli a odvahu přiznat si, že jezdí nebezpečně. Kolik z nás si přizná, že se za jízdy velmi často nevěnuje pořádně řízení, jezdí bez pásů, či řídí jen jednou rukou a tou ještě přidržuje volant jen naoko. A kolik z nás má chuť a vůli říci svým nejbližším, či přátelům, chlubícím se vysokými jízdními průměry v běžném provozu, ochotně telefonujícím za volantem, či vozícím děti bez sedaček, že je to ostuda a že jsou nezodpovědní a tím špatní řidiči. Dokud se budeme usmívat webovým videím, znázorňujícím pirátské jízdy hazardérů mdlého rozumu a dokud nebudeme ochotni změnit svůj řidičský styl, do té doby se bude bezpečnost a pohoda z jízdy na našich silnících jen rychle vytrácet. Skutečnost je taková, že místo tréninku vlastních řidičských dovedností, se chlácholíme tím, že jsme majiteli bezpečného vozu. A tak schopnost jezdit v zimě na sněhu a s řetězy, mění někteří obyvatelé měst za pořízení co největších terénních automobilů, aniž by kdy jejich vozy spatřily zimní hory, o terénu nemluvě. Motocyklisté pak nahrazují vlastní um lomozem vykuchaného výfuku a bezhlavými jízdami v běžném silničním provozu, nejlépe ve městě. Řidiči nepoužívají blinkry v domnění, že pro ně je tato povinnost přežitkem a že je to stejně zbytečné. A když už je dají, tak až ve chvíli, kdy již točí volantem. Když jede někdo pomaleji, než se arogantnímu řidiči líbí, přilepí se mu na kufr a agresivně nutí pomalejšího k rychlejší jízdě. Těch ukázek neumětelství by byla celá řada. Třeba nový, rychle se rozmáhající nešvar mezi nejmladší generací neumětelů, jež používají kdykoli, kdekoli a v jakékoli situaci, je použití varovných blikačů. Takže s nimi parkují, zdraví, děkují a kdo ví co ještě. Tím jejich funkci degradují stejně, jako sebestředný trouba, předstírající topícího a volající co chvíli na plovárně sobě pro pobavení o pomoc. Dříve, když měli všichni rovnocenné vozy, stopětky a žigulíky, bylo ceněnou ctí, naučit se bravurně řídit auto. Dnes je to nepodstatná a v případě bezpečné jízdy i opovrhovaná vlastnost, která je nahrazována koupí lepšího auta, než má soused, či kamarádi. Tak, jak vidím rozšiřující se přítomnost nejubožejší hlouposti v televizních pořadech a mezi politiky, stejně tak se rozšiřuje standard hlupáctví a neumětelství na silnicích. Tam je to ovšem smrtelně nebezpečné nejen pro zakomplexované mladíky, či hlupáky samé. A to je děsivé.
Praha, 23. března 2008

Veterán

Dnes začnu tím, že se mi vždy moc líbily holky v sukních. Případně vypasovaných kalhotách. Ženám prostě jejich ženskost sluší. A upravenost. Tedy podle mého. Jenže dnes už je to často bráno jako přežitek. Zato stále častěji potkávám dívky ve vytahaných kalhotách na půl žerdi. Vypadají, jako když je stihla střevní pohroma. V lepším případě stejně přitažlivě, jako zfetovaní skejťáci u Nové scény. Ale ty jsou jen smutné na pohled. Zato ministryně Džamila Stehlíková triumfuje svými návrhy zákonů. Když dá rodič dítěti záhlavec, či na zadek, půjde bručet. Nebo aspoň zaplatí do státní kasy pokutu. Daň z výchovy eráru, ať mohou dostat politici přidáno. Nechci nikomu nadávat hlupaček, či zaslepenců, tak jen řeknu, že cesta do pekla bývá dlážděna dobrými úmysly. Nebudeme rodičům s výchovou pomáhat, budeme je za výchovu trestat. Pepíček za rozbití okna dostane na zadek, ale nemusí si z toho nic dělat. Radostně udá tatíka, jako pionýr Pavlík Morozov v Sovětském Rusku, a otec půjde sedět! To vyroste doslova samorostlá generace. A až budou sedět oba rodiče, bude si moci malého bonzáčka adoptovat párek teploušů. Pardon, dnes se má říkat gayů. Nebo gejů? Ti se, jak jsem nejen já předvídal, začali nyní bouřit, jaká že je to diskriminace, že se mohou jen registrovaně partneřit, ale nemůžou mít děti. K mému údivu nežalují přírodu, či Boha. To podle víry jednoho každého přihřátého. To je totiž úplně stejně nesmyslné. Říkáte že ne? Ale je, jenže Vám už začínají být všechna ta registrovaná partnerství, umělá oplodnění svobodných matek a lesbiček tak normální, že se nad tím nepozastavujete. Jenže pro mě je to všechno nenormální, neřkuli úchylné. Celé registrované partnerství nebylo dělané pro nic jiného, než aby se v našich očích stalo soužití těchto lidí rovnocenné s rodinou. Brzy se začnou hlásit o své pedofilové, zoofilové a další "menšiny", evidentně přeci utlačované na svých právech! A paní Stehlíková by pak mohla navrhnout zákon, který by trestal upírání práv na rovnoprávnost těmto "menšinám" Teda povím Vám, různé úchylnosti se jistě děly i před půl stoletím. Ale když se podívám na dobu první republiky, vidím nejen eleganci v oblékání, ale především samozřejmost nepokřivené morálky. Bohužel byla ukončena válkou a nacistickou okupací, aby pokračovala ještě větší morální devastací národa komunisty. A nyní morálně zmrzačený národ, válcován útokem konzumu a bezduchými pořady masmédií adoruje hloupost, amorálnost a úchylnosti. Čiší to z naší politické reprezentace, je to vidět v oblíbenosti nejubožejších televizních pořadů, každodenně to vidíme na nehezké a otrhané módě současného oblékání. Stává se ze mě díky mým názorům osamělý veterán a je mi z toho úzko.
Praha, 7. března 2008

Cena za hrdinství

Z hlediska vyššího principu mravního, vražda na tyranu není zločinem. Tento filozoficko mravní výrok měl svou platnost jak při atentátu na Heydrycha, tak při útoku na výkonné složky komunistů, páchajících v padesátých letech zvěrstva na nevinných lidech, nepohodlných komunistické zvůli. A citát této mravní pravdy, původně pronesené zdrceným profesorem latiny ve známém románu Jana Drdy, chci použít jako úvod dnešního sloupku. K jeho napsání mě vyprovokoval chvályhodný a odvážný čin našeho premiéra, kterým je podle mě v každém případě ocenění bratří Mašínů a pana Paumera. Byť je medaile především soukromá iniciativa pana premiéra, je to zároveň pocta od nejvyššího představitele vlády. Bravo! A jsem přesvědčen, že zvláště v době, kdy komunisté hlasitě křičí, že je to schvalování vraždy, a kdy bylo dokonce podáno na pana Topolánka trestní oznámení, tak v této chvíli nemohu mlčet a musím rovněž vyslovit svůj souhlas s oceněním těchto hrdinů protikomunistického, tedy třetího odboje! O co méně nás bude usilovat o definitivní odchod komunistů z politické scény, o to větší bude nebezpečí jejich návratu. Ano, jsme stále svědky různých nechutností mezi politiky a i mně se z toho kolikrát zvedá žaludek. Ale mlčenlivým kýváním komunistům bychom se snadno mohli dočkat jejich návratu. A nevím jak vy, ale já bohužel vidím spojení komunistů se socany normalizátora Paroubka jako velmi reálnou alternativu k sice diskutabilní, ale přesto demokratické vládě současné. To by byla prostě tragédie!
Praha, 28. února 2008

Plodný týden

Politicky silně zjitřený týden zklidnila až páteční druhá volba prezidenta. Dlužno dodat, že o mnoho klidnější a kultivovanější, než ta první. Která mě vyprovokovala k napsání jedovatějšího sloupku. Přesto jsem chováním zelených vysloveně zklamán. Ne snad jejich legitimní i pochopitelnou snahou o prosazení jiného kandidáta, jako spíše jejich dětsky uraženou urputností a nemoudrým osočováním. O nadbíhání komunistům nemluvě. V tomto světle bude možná Klausovo popírání hysterických scénářů zelených svým způsobem vhodné. I když z některých výroků by náš staronový prezident měl slevit. Protože jeho přehlížení zjevného drancování a poškozování přírody člověkem, se jen těžko dá omlouvat chřadnutím zraku stárnoucího tatíčka vlasti. Pro mě byl ovšem závěr tohoto týdne výjimečný i tím, že jsem páteční vernisáží v klubu na Folimance otevřel novou instalaci výstavy "Žena inspirující". Děkuji všem přítomným za účast a hřejivě pochvalná slova. Včera, v mrazivém sobotním ránu, jsem na táborském letišti udělal pilotní zkoušky na Trenéra, tedy živoucí legendu našeho letectví, Zlin 226. To vše jsem nakonec oslavil v branickém hostinci U báby. Jsem tedy přesvědčen, že uplynul týden plný vzrušení a akce, který se ovšem nakonec ukázal být také týdnem mimořádně plodným. Tímto Vám přeji hezkou a slunnou neděli, Váš Marek.
Praha, 17. února 2008

Současná volba? Nová revoluce!

Nechtěl jsem se k tomu původně vyjadřovat, ale to, co předvádí naše současná de jure politická reprezentace, tento lidský odpad připomínající sbor hochštaplerů, je skutečně otřesné. Ať napravo či nalevo, zelení či modří, všichni si vulgárně spílají, plijí navzájem do otrlých tváří a pranic se nestarají o to, co by měli dělat. Tedy reprezentovat nás, své voliče. My již nikoho z nich nezajímáme. Pouze touha zviditelnit se, držet partajní lajnu a urvat pro sebe co největší kus žvance. Po nás potopa. Nádavkem bývalí estébáci a normalizátoři rozesílají těm, co volili Klause, náboje. U toho jsme svědky jak se zelení, ač stále členové pravicové vlády, paktují se socany a společně dolézají za komunisty, žebrajíce o jejich hlasy. Původně, když bylo do volby ještě daleko, jsem si říkal, že by již pan Klaus skutečně potřeboval v úřadě vystřídat. Protože při vší úctě k jeho zásluhám a kvalitám, začínalo být jeho všeználkovství i popírání do očí bijících skutečností nestravitelné. Ovšem když vidím bezpáteřně jednajícícho ekonoma Švejnara, tvářícího se jako liberál a přesto se plazícího před rudými, se změnou bych nespěchal. Vida za protikandidáta muže, pružně si upravujícího jak životopis, tak názory, zvedá se mi žaludek. Kdyby měli v parlamentu zastoupení teplí bratři, jistě by se za nimi hrnul oděn pouze v tógu na soudružský dialog do tureckých lázní, nechav se slyšet, že adopce dětí homosexuály bude ještě třeba přehodnotit. Paní Bobošíková mi nestojí za vymýšlení pejorativ. Proto si říkám, ať tam pan Klaus u všech všudy zůstane! Takže naše politická scéna je jedním slovem hnus. V zahraničí se nám můžou ježit vlasy hrůzou ze znovu sílícího vlivu muslimů v Turecku. Blížící se militantní islám totiž v Turecku přejde ze vzdálené Asie do naší Evropy. A jak vidno v současných dnech, vládnoucí i opoziční partaje, ta amorální, úplatná a bezpáteřní svoloč, která se s říčnou pěnou u úst nyní pere před objektivy kamer o koryta, ráda za mrzký peníz vymění naši kulturu za mešity a minarety. Myslím, že se ve mně po devatenácti letech probouzí revoluční nálady. Současnou reprezentaci je třeba co nejdřív kompletně vystřídat. Řeknete; "A to tam není ani jeden slušný člověk?" Snad ano, ale ten při volbě raděj spí, aby se nemusel hanbou propadnout. Snad to nebude muset být tak radikální, jako v našich dějinách již párkrát uplatněné řešení. Tedy pražská defenestrace. Protože nevím jak to cítíte vy, ale mezi těmito zrůdami prostě zodpovědný občan nemůže najít volbu. Tak tu poslouchám Kryla, v ruce mi nedočkavě zvoní klíče a inspirován Hutkou volám: Havlíčku, Havle, neměli bychom jít znovu do ulic?
Praha, 13. února 2008

Divadelní pohlazení

Před chvilkou jsem dorazil z úžasného divadelního představení Don Quijote, jenž jsem, svíjejíce se smíchy, shlédl v divadle Kalich. Těžko říci, který z obou představitelů byl lepší, zda mimicky stále přesvědčivě nadčasový Olda Kaiser, či výřečný a v jazykolomných monolozích uhrančivý Jirka Lábus. Myslím, že to není podstatné, oba byli výteční. Připitoměle se usmívám ještě teď, když píši toto krátké připomenutí jejich mistrovství. Poděkování za jejich krásný kumšt, který je vpravdě darem pro lačné obecenstvo. Aniž bych chtěl srovnávat, nemohl jsem si při jejich klaunském mistrovství nevzpomenout na pány Voskovce a Wericha. Dnes se mi můj kamarád odpoledne zeptal, když jsem mu řekl, na co jdu: "To jdeš na toho ožralu?" Vím, že tím nic špatného nemyslel. Jen mě zamrzelo, že se dnes leckdy necháváme unést bezduchými titulky z bulvárních plátků, aniž bychom se zamysleli, jak hodnotné lidi haníme. Protože každý z nás má nějakou neřest, ale jen nepatrná hrstka umí jiným rozdávat tolik radosti a krásného umění! A tak těmto dvou komikům aspoň zde, ve svém sloupku, vzdávám upřímný dík a hold.
Praha, 30. ledna 2008

Sibyla

Teď, na začátku roku, je vhodná chvíle pro věštbu, co nám nabídnou v letošním roce výrobci fotoaparátů. Předpokládám, že první vlaštovky přiletí již nyní, koncem ledna na veletrh PMA v Las Vegas. Vše co budu dál psát, je samozřejmě má ryzí spekulace. Canon jistě představí 6D (5D mark II). Bude full frame 14-20 Mpix, možnost live view ostření, 3" displej. Velkým upgradem by bylo 100% pokrytí hledáčku. Pentax brzy přichystá 14 Mpix se stabilizací čipu. Nikon jistě upgraduje amatérskou řadu na 12Mpix CMOS snímače a implementuje do všech zrcadlovek live view. První podle mě bude D90 (D80x) s 12Mpix Cmos čipem, v jinak téměř shodném těle po D80, která kvalitou obrazu, funkcemi a ergonomií deklasuje současnou konkurenci. Ta ovšem jistě brzy a pádně odpoví. V profi třídě možná uvede D3X s full frame 20Mpix čipem. Také bych čekal nové objektivy s pevným ohniskem, ultrazvukovým ostřením a antireflexními vrstvami z nanocrystalů. AFS 50/1,4 GN, AFS 85/1,8 VR GN, či AFS 85/1,4 GN, očekával bych i AFS 300/4 VR GN. Vítaný by byl i kvalitní světelný zoom 50-140/2,8 VR DXN. Téměř jistě bych s novou dé devadesátkou viděl představení i nového základního zoomu. Řekněme 16-85/3,5-4,5 VR IF-ED DX. Možná i profi AFS 16-60/2,8 VR ED DXN Určitým překvapením by byl AFS 58/1,4 ED N. Letos by mohly fabriky vyrukovat i s kompakty vybavenými 14Mpix CMOS snímači velikosti APS, primárně navrženými pro kompaktní zrcadlovky. Třeba nový Canon G 10 s takovým snímačem a světelným objektivem 28-180 se stabilizací a RAW režimem by byl trhákem. A jistě se nenechá zahanbit ani Fujifilm, který svou výtečnou F50fd, přeci jen malinko slevil oproti právem oslavované obrazové kvalitě předcházející a beznadějně vyprodané F31fd. Lepší obrazová kvalita, by slušela i jinak výborným kompaktům od Nikonu. Nu, necháme se překvapit. Možná, že bude nabídka mnohem bohatší, a novinky překvapivější, než si umím představit. Ovšem můj osobní tip konstruktéra, bude uvedení reportážní zrcadlovky bez klasické závěrky. Aparátu, schopného ultrakrátkých časů a sériového snímaní s vysokou snímkovou frekvencí v řádu stovek snímků za sekundu. Velmi brzy, řekněme v horizontu 3 let, dosáhnou profi zrcadlovky rozlišení 50Mpix.
Praha, 19. ledna 2008

Oko nad Prahou

Úplně znechucen českou malostí pražského zastupitelstva v čele s primátorem Bémem, jsem v posledních dnech sledoval postupné odmítání stavby nové Národní knihovny podle Kaplického návrhu. Jakkoli umím pochopit, že se někomu odvážně futuristický návrh nelíbí, nechápu a nechci se smířit s bezpáteřností pražských radních, kteří ač stavbu původně schválili, jí nyní po odmítnutí naším všehoznalým prezidentem vetují. Rozhodl jsem se proto podpořit svým podpisem petici, sepsanou odborníky na podporu Kaplického knihovny. Je skutečně ostudné jak pan Bém, který svým lidsky i sportovně obdivuhodným výstupem na Everest dokázal, že jeho úřad může normálně fungovat i bez něj, nyní mocí své prokázaně zbytečné funkce blokuje toto mimořádné architektonické umělecké dílo, které by mohlo být vpravdě novou, a vskutku vysoce moderní dominantou Prahy jedenadvacátého století. Bohužel tatíček Klaus, náš zastánce všeřešící ruky volného trhu, se ve svém téměř teatrálním projevu vyjádřil, jak by se raději nechal přivázat před buldozer, aby zabránil stavbě. A následně parta zbabělců z ODS rychle odstřelila projekt, který ústy pana Béma ještě před půlrokem, poté co jednoznačně zvítězil v architektonické soutěži, tak květnatě hájila. Bém dál jakoby chválí návrh s tím, že by měl stát někde v Zapadákově, a ne v Pražské památkové rezervaci. Takže jako primátor Prahy ani neví, že přehlídková plocha Letné v Holešovicích samozřejmě do Památkové rezervace nepatří. Ministr Jehlička nejdřív Kaplickému tvrdil, že jeho ministerstvo stavbu samozřejmě s hrdostí zaplatí, a nyní v novém kabátu blekotá, že na to v rezortu nemá, a že by to musel schválit kriegskamerad Topolánek. Ten ovšem hrdinně říká, že je to v kompetenci ministerstva kultury a on je tu pouze muzikantem. Ač svým přesvědčením a názory stojím spíš napravo, můžu jednoznačně prohlásit, že tuhle kocourkovskou partaj už nikdy volit nebudu. Nu a Kaplického knihovna? Ta bude zřejmě stát v Brně, nebo ještě spíše ve skotském Edinburghu. Tam jí nejen obdivují a chtějí, ale hlavně se jejich názory nemění s rychlostí překvapující i chameleóna. Text petice je k přečtení třeba na iHNed a k podpisu je k dispozici například v Galerii Jiří Švestka.
V Praze 18. října 2007

Pavel Bém v květnu obhajuje stavbu Oka nad Prahou na Letné

Kulturní víkend

Poslední zářijový, veskrze sportovní, víkend zakončený během z Běchovic, vystřídal tentokrát ryze kulturní konec týdne. V pátek jsem se jako jeden z přispívajících autorů zúčastnil v jachtclubu Cere v Podolí večírku Reví Mítink, pořádaného u příležitosti vydání nového čísla literárního občasníku stejného jména. Na večírku hrála živá muzika v podání Sajkedelik Šraml Bandu a současně zde byla instalována výstava obrazů Petra Teissiga. Reví mítink Vám doporučuji k přečtení a nejen proto, že v něm vyšla má povídka Tuláci po střecháchJ Když časopis nebude mít Vaše trafika, obraťte se na mě. Včera jsem pak vernisáží otevřel svou novou výstavu fotografií. Na pátečním večírku jsem potkal spoustu známých, překvapivě i mou zubní lékařku. Nechtěně jsem sehrál scénku "Hluchý na baru", následně vypil rybník džusu se sodovkou a poslechl si prima muziku. Na sobotní vernisáži jsme poslouchali hudbu z donesených cédéček, vedli řeči o fotografii i kumštu vůbec, a džus byl nahrazen bílým vínem. Z čehož mě teprve teď přestává bolet hlava, kolem poledne nápadně připomínající včelín. Ale i s touto malou šmouhou, ty byl krásný, kulturní víkend! Obě akce byly mimořádně vyvedené, ostatně kdo z vás tam byl, mi jistě dá za pravdu.
7. října 2007 Praha

Drobný postřeh

Byl jsem na Václava přát svému kamarádovi k svátku v jeho restauraci. Seznámil mě se svým známým, který když se dozvěděl že fotografuji, začal hned vyzvídat, čímže fotím. Já na to, že digitální zrcadlovkou a on hned jakou. Na mou odpověď že Nikonem vážně opáčil, že to jsme tedy nepřátelé, a jaká že používám skla. Sdělil jsem mu, že nepoužívám značku svého aparátu k vymezování vůči ostatním, a že čím dál radši fotím objektivy s pevným ohniskem. Snažil se řeč převést k chatování o focení, které se vede na webu. To mě nebavilo, ale byl jsem ochoten se bavit o fotografii samé. O tom, co rád fotografuji, o kompozici, či zajímavých expozicích. To zas nebavilo jeho, čímž debata ustrnula. Poprvé jsem se tedy přímo setkal s novou generací majitelů digitální fotoaparátů. Lidí, kterým víc než o fotografii jde o značku přístroje, o debaty nad technickými finesami různých přístrojů a o výměnu obrovského množství obrázků, které jsou povětšinou odpudivé. Je smutné, že technický vývoj, nabízející stále kvalitnější aparáty, dal primárně vzniknout nové vlně neumětelů, kteří se bezostyšně cítí být odborníky na slovo vzatými, ale samotná fotografie v jejich pojetí devalvuje pod úroveň braku. Jenže to by asi v současné době, kdy většina tleská ječícím zjevům v pěveckých soutěžích, či hrajícím zpěvákům bez špetky hereckého talentu v muzikálech nevalné úrovně, pro mě nemělo být překvapením. Dokonce jsem přesvědčen, že dnešní hlavní proud zábavy primárně vyhledává a adoruje neschopné a podprůměrné. Snad je tedy lepší věnovat svůj čas diskuzím o kvalitách aparátů, či klání o prvenství v počtu vyfocených obrázků, než jen tupě sledovat reality show v televizi.
30. září 2007 Praha

Novinky na konci léta

Když jsem v tomto sloupku na počátku roku psal, že očekávám brzký příchod nového Nikonu D3, netušil jsem, že se ho dočkáme až na konci léta. Nikon ho uvedl při příležitosti 90-tiletého výročí značky. A s ním i nový Nikon D300 s 12,3Mpix CMOS čipem a 100% pokrytím v hledáčku, dále pět profesionálních objektivů špičkové konstrukce a novou řadu kompaktů. Oba ryze profesionální aparáty mají nový procesor EXPEED a AF systém Multi-CAM3500. Obě zrcadlovky jsou signifikantním krokem kupředu, i když rozlišení 12,5Mpix u nové D3 asi nikomu dech nevyrazilo. Daleko zajímavější je možnost fotografovat až na neuvěřitelnou citlivost ISO 25600, rychlost snímání až 11 snímků za sekundu, live view, tedy komponování a ostření přes displej. Dále 51 zaostřovacích bodů a mnoho dalších pokrokových prvků, jako ukládání na dvě CF karty, kdy lze na jednu ukládat v RAWu a druhou v jpg atd. Otázkou zůstává kvalita, respektive vůbec použitelnost ultra vysokých citlivostí. První snímky co jsem viděl, však vypadají velmi přesvědčivě. Ostatně i maximální citlivost nové třístovky ISO 6400 je výborná hodnota. Jenže i zde se obávám po zkušenostech z mé dvoustovky, jak moc bude použitelná. Dnes všichni výrobci do nových modelů implementují možnosti fotit při vysokých ISO, ale výsledky jsou většinou prachbídné. Dosud se s tím dokázal vypořádat se ctí akorát Canon u zrcadlovek a též některé modely od Fujifilmu zvládaly ISO 1600 bez viditelné degradace kvality. Papírově i vzhledově vypadají oba nové Nikony fantasticky, takže jsem přirozeně zvědav na jejich test. Třístovku si samozřejmě budu chtít vyzkoušet osobně a až se mi to podaří, napíšu vám své dojmy. Množství nových a bezesporu excelentních aparátů uvedl na trh také Canon a myslím, že brzy můžeme očekávat nový profesionální Olympus. S novou zrcadlovkou profesionální třídy také straší u Sony, a pozadu by neměl zůstat ani Pentax. Vítr nastávajícího podzimu nám tedy přivál pěknou nadílku fotografické techniky. Přeji Vám tedy dobré světlo, zářící před objektivy Vašich současných, či nově vyhlédnutých fotoaparátů.
2. září 2007; Praha

Nápady a čas

Řekl jsem si, že s vámi v tomto sloupku podělím o svůj postřeh. Nevím jak to máte vy, ale mě napadají ty nejkreativnější nápady v nejméně vhodnou chvíli. Námět na fotografii, či obraz, mě přinese múza těsně než usnu, takže ráno jen vím, že jsem ten nápad měl. Ale o co šlo, už přirozeně nevím. Oblíbeným místem mých múz je také levý pruh dálnice. Tam si také nemám možnost svůj nápad načrtnout a než se dostanu do míst, kde by to šlo, vytlačí ho z mé hlavy neumětelství okolních řidičů, provázené mými šťavnatými nadávkami. Kupodivu mi často přichází nápady když jsem začten do dobré knihy v ranní tramvaji, takže se nakonec nesoustředím ani na knihu, ani na inspiraci a všechnu mou pozornost na sebe strhne revizor, asertivně se dožadující legitimace. Z toho vyplývá, že největší problém mladého kumštýře je udržet vzácně se objevivší nápad v hlavě. Jestli na to máte nějaký systém, určitě si ho rád poslechnu.
1. září 2007; Praha